Básničky o životě a světě

S květem
jdu světem,
hledám
toho,
koho
nemám.

Jeden nápad spásný
a svět je hned krásný,
když se daří, tak se daří,
tvoje hvězda vysoko září.

Je velmi nemilé
chodit světem bez cíle,
najdi pevný bod,
přijde ti vhod.

Chtěl bych být vlahým vánkem
jenž Vám rozjasní tvář
ten který Vás doprovodí spánkem
rozsvítí Vaši svatozář

Chtěl bych být něžným políbením
jež Vám úsměv vyloudí
aby bylo znamením
že se k Vám smutek nehodí

Chtěl bych být romantickou nocí
která Vám přinese klidné snění
neschovávat se pod kapuci
když je tak krásné chtění

Chtěl bych být vůní ráje
prostoupivší Vaší myslí
mezi kapkami deště máje
pro štěstí si přišly

Pokračování básničky

Myslím pořád na ty chvíle,
o kterých jen my dva víme,
svět nám ležel u nohou,
zapomenuty být nemohou.

Smích je mým druhým já,
s kterým se svět lepší zdá,
proto ho v sobě hledám
a dopustit na něj nedám.

Mám tak rád,
když můžu se smát,
tohle životní koření
velkým potěšením je mi.

Dav nenávistných očí,
jako tisíc ostrých střepů,
křičí, zatímco mlčí
jazyk kyselých grepů.
Žal schován za maskou,
za tou usměvavou vlídnou kráskou!
Ach, ta fikce, jako stín,
barví každou tvář
barvou seschlých vín,
barvou podzimních jař.
A lid! Lid, tak naivní a smělý,
na hodné a zlé sám sebe dělí.

Na žhavém okraji temna,
jako nejtemnější stín,
sedí osoba jedna,
kolem ní splín.
Ne, ta lidi nečlení!
Pohled na ně nic jí už nezmění.
Slepá, tápá ve věčném žití,
již dávno zlost jí zkalila zrak,
z naivních a smělých se občas sytí,
duši jí obklopil ponurý mrak.

Osoba zvedla svůj mrtvý zrak,
pohlédla na to lidské bytí,
Smrt se usmála: viděla vrak,
„Pro ně už naděje nezasvítí.”

Já bojím se tmy a bojím se žití,
bojím se, že zítra slunce nezasvítí,
bojím se hladu a bojím se moru,
bojím se kázně, bojím se vzdoru,
bojím se ohně a bojím se vody,
bojím se smíchu, bojím se nudy,
bojím se lidí a bojím se umírání,
bojím se věčného usínání.
I můj strach má však nějakých mezí,
tam, kde tvé hnědé očí vězí,
tam já se nebojím snad vůbec ničeho,
jen koukám do tvého úsměvu tichého.

Nasadím si čelovku,
zhltnu celou bábovku.
Pak s hubou cukrem pokrytou,
koloběžkou nemytou,
vydám se vstříc městu blaze.
Cvičím kde?
V Sokolském svaze!