Básničky o smutku a stesku

Oba už to dobře víme
- nikdy víc se nespatříme,
hryžu si nehty bezděčně,
stačil jediný den,
aby skončil sen,
který měl trvat věčně...

Slzy se spojily s těmi z nebe
Vím že nikdo mi nevrátí tebe
Propásla jsem náš vyměřený čas
Když nezkusila jsem to zas
Teď je vše ztracené
Protože já jsem tady a ty né

Déšť bubnuje na mé okno smutnou árii
O ztraceném srdci co ztratilo neději
V hlavě mi zní tvůj smích
Pálí mě víc než neředěný líh
Oči mé unavené od zármutku
Srdce mé rozhozené ve zmatku
Přeji ti skrz slzy krásnou noc
A posílám hvězdám jak mi chybíš moc

Můj život je velká poušť,
štěstí v dáli láká,
avšak osud stiskne spoušť
a beznaděj kolem cáká.

Láska zašla daleko,
nechala mě na měkko,
dál už prostě nemůžu,
ale nějak to přemůžu!

Kdo věřil na lásku,
neodpustil si otázku,
kam se náhle vytratila,
když tu ještě teď byla...

Miluji a těžké je
po světě chodit dál,
když už není naděje,
že by mi srdce dal...

Tenhle pokus nevyšel,
šťastný konec nepřišel,
mému srdci vládne dál
samota, jsem její král.

Láska se mnou zametá...
A co třeba támhleta?
Krásná, milá od pohledu,
oslovit ji však nedovedu!

Na pohled nádherná a krásně voní
tak natáhneš ruku a zatoužíš po ní
jsou jich tu tisíce ale ty je nevnímáš
jelikož jenom tuhle uchovanou v mysli máš

Tvá touha nutí tě vlastnit tu krásu
vidíš v ní ze své samoty spásu
prudká bolest a krůpěje krve
však ty po ní toužíš stále jak prve

Nutí tě znovu a znovu riskovat zranění
pak možná pochopíš že se nic nezmění
pochopíš že každá růže své trny mívá
a že láska se někdy za velkou bolestí skrývá