Básničky o smutku a stesku

Miluji, a možná bych neměla,
avšak láska se mi vkradla do těla.
Rychle, tiše a bez váhání,
kdo by dokázal žít bez milování?
Éra lásky už pominula jistě
a nikdo neví, co bude příště.

O čem tyto řádky jsou?
O tom, jak miluji lásku svou.
O čem stále sním?
O lásce a cestě za štěstím.
O čem tato báseň je?
O tom, jak jsem Ti napsal ne.
Ublížil jsem Ti, to sama víš,
nechtěl jsem, to Ty nepochopíš.
Jsem smutný a stále sám,
žádné starosti už nevnímám.
Není Tebe,
není ani nebe.

Když padá ráno kapka rosy
- končí jedna noc.
Když stéká slza z dívčí tváře
- umírá jedna láska, jeden sen.

Stal jsem se tlejícím listím pod stromy,
zoufalstvím bloudění někam pryč od lidí,
a starostlivý vítr zahlazuje moje stopy,
vyrytou brázdu tu, jak na vodě za lodí.

Seřadili se v přísně strnulém postoji,
neteční svědci fatálního mého případu,
s napjatou kůrou, co by šedivými závoji,
funebráci buky, při smutečním obřadu.

Podzim utopil léto v moři žluté barvy,
letos, tak jako loni a v minulém století,
žlučovitý pozdrav přicházející zimy,
symbol bezvýchodnosti všeho snažení.

Ta zhoubná sebezničující vášeň přírody,
a naše nicotné soukromé všední starosti,
ve smutné panychidě zmaru rozlady,
jsou protikladem nekonečné marnosti.

Stejně jako ty v suchém listí stopy lítosti,
budou rychle zapomenuty lidské osudy,
a hořké vědomí bezmoci proti věčnosti,
každou rozdrásá duši citlivou na kusy.

Je mi smutno, stále víc.
Nedoufám už vůbec v nic.
Kdysi jsem se jenom smála,
stále měla kamaráda.
Teď už jsem jak kůl v plotě,
stále, pořád o samotě.
Achich ouvej, mě to bolí,
potřebuji pohlazení.
Jenom letmý dotek stačí,
a budeme kamarádi.
Stále doufám ještě víc,
nezbude mně asi nic.
Jenom v koutě tiše doufat
a už více nenaříkat.

Osude, mám z tebe strach,
tak nech mě už bejt,
zahrál sis se mnou,
tak co na mě vidíš?
Do země zašláps mě,
zatlouk jak nejt.
Mé slzy neuvidíš!

Chybíš mi ve dne, v noci,
máš mě celou ve své moci.
Chybíš mi, když se směješ,
chybí mi, jak mě rukama hřeješ.
Chybí mi každý kousek tvého těla,
teď bych tě nejradši u sebe měla.
Chybí mi, jak se na mě díváš,
miluju slova, které při tom říkáš.
Chybí mi tvůj neupravený vlas,
chybí mi tvůj hluboký hlas.
Miluju, když se stydíš,
chybí mi tvé oči,
které září, když mě vidíš.

Před její krásou padám,
její přítomnost miluji,
pro ni jsem však vzduch,
nevím, proč takovou láskou
trápí mě sám Bůh...

Ticho a tma,
prázdnota a zmar,
chtěl jsem ji milovat,
však jiný dostal ten dar.

Bez lásky se nedá žít,
život ztrácí smysl,
láska už se nedá vrátit,
smutná je má mysl.