Básničky o smutku a stesku

Jen vítr,
prach
a strach.
Zoufale pustou plání
beznaděj se prohání.
A nikoho už neleká,
co zůstalo z člověka.

Jen o Tobě je můj svět,
takže bys měla chápat,
jak moc chci Tě zpět,
a přestat s ním chrápat...

Těch slz už je bazén,
nepomáhá nic,
pořád jsem do Tebe blázen,
ale co můžu udělat víc...

chci ti toho tolik říci
že i když jsou mé oči spící
bolest a ty noční můry
kde schovávají se mé stvůry
ty proplakané noci plné hrůzy
mé nehty poškrábaly mi mou kůži
každý den je jak vězení
nic se tady už nezmění
chci dostat křídla a uletět
jen se tím oknem proletět
ale vzala jsi mi křídla moje
tím skončila důvěra tvoje
nikdy ti neodpustím
k mé duši tě nepustím
ani nevíš jak to bolí
když se duše tajně hojí
jaká jsi jsem nevěděla
viděla jsem tě jako anděla
má křídla již jsou pryč
mé srdce mi říká křič
tohle je mé loučení
vím že se nic nezmění

Mám smůlu, nebo štěstí?
Nechci ten balvan nésti...
Jsem s někým a přesto sama,
už aby to bylo za náma...

Počítám hvězdičky
na nočním nebi
a při vzpomínce na Tebe
smutno je mi...

Mám Tě ráda, zlato!
Promiň, že jsem chybu udělala.
Vím, že jsem Ti sprostě lhala...
Ale nezapomenem na to??

Láska je krásná věc,
které se zbavit nedá,
byla jsem pitomec
a teď je má realita šedá.

Kolik dní já budu trpěti,
mé srdce vždycky naletí,
avšak jsem hrdá na Tebe,
že dostal jsi se do nebe,
anebo taky do pekla,
ale to bych neřekla...

Řekl jsi mi „mám tě rád”,
stal se z tebe lstivý had,
Tvé oči mi lžou každou noc,
a tak volám o pomoc.

Víš, dělal jsi mi starosti,
i přes všechny ty radosti,
a teď mě mrzí, co jsi zač,
proč jsi to udělal? Řekni - nač?

Tolik let jsme byli pár,
byli jsme jak ohně žár
a láska z nás už odešla,
duše se již nesešla,
mé srdce puká v depresi...
Pomoc, ty na nebesích!

Láska je moc krásná,
to se nechat musí,
jen kdyby nebylo zklamání, zrada
a další hnusy...