Básničky o přátelství

Víš, mám tě já rád,
ale už pouze, jako svou dobrou kamarádku.
Vždyť sama víš, domluva naše,
byla tak jasná a čistá,
nebreč, vím, že jsi chtěla víc,
nechci s tebou zbytečnou hádku,
chci tě mít,
ale pouze jako dobrou kamarádku.

Vždyť sama víš, naše domluva,
byla tak jasná a čistá,
náš vztah, nebyla, láska, ani né jistá,
a věděla jsi, že až jednou.
Až jednou, do cesty, mých velkých snů,
vstoupí, ta, která může, syna neb dceru mi dát,
jen tý já budu do smrti svý věrný,
jen tu, já budu milovat.

Vždyť víš, o čem já teď mluvím,
ta, která může, syna neb dcerku mi dát,
tu já budu do svý smrti milovat.

Vždyť ty to víš, že řekli jsme si,
můžem spolu být, třeba jen pár dní, třeba měsíc,
i pár let, ale jistotu, to jsi předem, předem věděla,
já ti nesliboval.
Já bral jsem tě, jen jako dobrou kamarádku,
to jsi dobře věděla, že věčnou lásku
já ti nesliboval.

Vždyť ty to víš, já lásku svou, nesliboval jsem ti,
snaž se mi teď rozumět.
Vím, že, měla jsi mne, vždycky ráda,
ale znáš mý, velký sny,
co ty mi, už jako žena, nemůžeš dát,
proto mám tě, stále rád,
vážím si tě, ale pouze jako kamarádku.

Konečně já našel, to, co jsem si, vždycky přál,
pochop, že náš vztah, tímto končí,
vždyť ty to víš, že jsem ti svou lásku nesliboval.
Vždyt ty to víš, jak říkal jsem ti na začátku,
co já bych si strašně přál.
Proto nechci, s tebou žádnou hádku,
pochop, že je konec,
chci tě, ale už jenom jako kamarádku...

Motto: „JEDEN za všechny a VŠICHNI na JEDNO”

Přátelé, VY všichni
mému srdci milí,
zůstaňte nadále
se mnou v této těžké chvíli.

Nesnáším, když v životě,
kdy jsi KING, se na tě přilepí
každý parazit s úsměvem falešným,
přesto nádiva a vypočítavý FLINK.

Já jsem prostě TA,
co nepěstuje sebelítost,
bouřlivá srdečná kometa
a v SRDCI přesto křehká bytost.

POKAŽDÉ se ze dna postavím
a jdu vzhůru VPŘED,
vždyť, LIDI, já už dávno VÍM,
že přesto KRÁSNÝ je tenhle svět.

Až znovu ke mně PŘIJDE
to zasloužené SVĚTÝLKO NADĚJE,
VĚŘTE, že Vy - VĚRNÍ
se spolu od SRDÍČKA opět ZASMĚJEM.

S tebou mně bušilo srdce láskou,
puklo pusou na rozloučenou.
Tvé srdce se od mého odpojit nechtělo,
až oběma to duši trhalo.
Ve dne se opět konečně spojilo,
krásně nás to u srdce zahřálo.
Naše sladké rty po polibku toužily,
krásný zážitky spolu jsme mívali.
V boudě sami spolu,
krásný sen jak procházet se po molu.
Samotné společné foto,
to je krásné naše moto.
Něco nás k sobě táhne,
škoda že jen láska po sobě prahne.

Každý den si vzpomenu na tebe,
jsme ty nejlepší kámošky na světě.
Vše, co se v našich životech odehrává,
život si s námi jen těžce pohrává.
Vše děláme jen spolu,
život kvůli tobě si vezmu.
I když máme často kluky u sebe,
přesto víme, že žijem navždy pro sebe.
Kluci nám jednou kopačky dají,
na ohledy nedbají.
To se nám však nestane,
naše nejlepší kamarádství zůstane.
Jsem ráda, že vás mám,
a proto se vám nevzdávám.
Žijem jedna pro druhou,
víme jak zatočit s nudou.
Každý den jsem jen spolu,
jsme jako hvězdy, který padají z nebe.
V těžkých chvílích si pomůžeme,
a nikdy na sebe nezapomeneme.

Úsměvy falešné
od přátel nejbližších,
nepravdy z jejich úst,
daj zradě šanci růst.

Vzpomínky smyjí se,
obratem ztratí se,
pro duši ztráta,
pro srdce rána.

V prostoru ztraceném
jde slyšet vrána,
jen skřípot vrzavý,
vydává brána.

Důvěra člověka,
jenž vždy byl zrazen,
upadla potupně,
tak prudce na zem.

Úsměvy falešné,
zdají se skutečné,
přátelství upadá,
kytice důvěry,
postupně uvadá...

Skuteční přátelé
mizí snad v mžiku,
faleš se rozrůstá,
jak moly v triku,
visící ve starým
a tmavým šatníku.

Já nevím, co je to za lásku,
když nepamatuju si tvou tvář!
Snad máme život na vlásku,
co když je to tak?

Poklad je poklad, to každý ví,
jen ty a já jsme pořád mladiství,
ale ze všech největší poklad je,
upřímné přátelství.

Více než řídká je dnešní má stolice
To je z těch ujetejch holčičích řečí
Držím to, ale sedím tu v křeči
Střeva i zadek už hlasitě brečí
Brečí, že kámoška tupá je slepice

Ona! Je ta dokonalá!
Ona je ta překrásná!
Ona je ta nádherná!
Ona je ta bláznivá!
Jenom o ní to je!
Jenom na ni myslet budu!
Na tebe myslet budu každej den!
Jako srdce ven!

Malá holčička po ulici s dětmi běhala,
na houpačce se zvesela houpala.
Houpala se málo a pak zase víc,
netrápilo ji přece v té chvíli nic.

Ale něco se přece jen dělo,
když se to děvčátko tak nevinně na houpačce houpalo.
Koukla se doprava, kde krásné stromy stojí,
a pod nimi na lavičce, holčička smutně sedí.

Holčička z houpačky rychle skočí
a utíká za holčičkou,
co má slzy v očích.
Ona se na ni usměje
a teplou ručkou ji obejme.