Básničky o náboženství

Vítáme Tě, milé dítě,
i když na kříž pověsí Tě.
To nám dobře udělá,
svět se tímto předělá.
Nepoved se napoprvé,
bude třeba Tvojí krve.

Kristus pravil - přijde zrada,
neukázal smrti záda,
chtěl, aby se takto stalo,
přišlo, co se zradou zdálo.
Jidáš neměl na vybranou,
nemoh zůstat někde stranou,
nedošlo by k spasení,
nebýt toho „zrazení”.

Víra nebe otvírá
jen když oči zavírá
ten, kdo věří v dobrotu
šťasten pro svou slepotu
měl jsem prima katechetu
otvíral nám duši světu
svět jsem poznal později
pak jsem ztrácel naději
Pánbůh stvořil hrozné dílo
aby se v něm těžce žilo
od žížaly po velryby
samá bolest, má to chyby
dal nám vůli svobodnou
děti chrousta nabodnou
rybáři jak ryby trápí
nemyslí, jsou to přec chlapi
svatý Petr také chytal
každý tvor to někdy schytal
někdy rychle, někdy dlouze
strašnou bolest cítil „pouze”
pak do ráje možná vešel
pokud se z té hrůzy věšel
v pekle v hrůze pokračuje
Pánbůh křížkem navštěvuje
ty, co má rád, odděluje
od těch, co on nemiluje
člověk dokázal však více
zničil pravé neštovice
a to prosím v světě celém
postavil se k tomu čelem
Boží dílo zčásti zničil
a tak nápad ve mně vzklíčil
Pánbůh jistě ví to předem
to, co člověk ještě svede
konec světa nastane
až si Pánbůh zamane
nebo je to jinak celé
člověk ukončí ho směle.

Když jarní vítr zavane
do svěžích hájů mladých bříz,
načechrá květy v zahradách,
hned lidé mají k nebi blíž.

Zas vůně květů šeříků
se mísí s vůní jabloní.
Snad svět v příštím okamžiku
se svému Tvůrci pokloní.

Gloria, Tobě, Stvořiteli,
za moudrost Tvou a za krásu.
Pokorně bychom vždycky měli
stát nad Tvým dílem v úžasu.

I já Ti, Pane, vzdávám dík
za všechnu krásu v okolí.
Jako bys tím chtěl člověku
ráj připomenout na chvíli.

Pokračování básničky

O, Tvořivosti, princezno všech skvostů,
vyzpívej, že stále v Světle rostu.
V každé perlorodce perličky krása je skrytá,
i v srdci mém k zrození tvých cenností již svítá!
Ach, Tvořivosti tak zvukotvorná,
jak strašně si cením těch, kdo touží prostor tobě dát!
Já nedovedu slovy však vyjádřiti zrovna,
že zvláštní místo v srdci jim chtěla bych věnovat.

Ach, nebuď mi vzdálen Tvé Lásky svět,
toužení mého by zvadl květ.
Tys nejdražší Lásky zjev v mém žití,
jen dík Tobě mé dny stále svítí!
Kdybys, má Upřímnosti, nebyla,
dávno by mé žití mne opustilo zcela.
Ty však jsi zde, mé věčné svítání.
Svět by mi již cenu odepsal.
Já v každém z projevů Tvých však stále Tě nacházím,
v mém srdci žíti budeš dál.

Ach, dej se mi víc poznat, volám k Tobě vskrytu...
Mým Světlem buď za noci, mou písní za úsvitu.
Tvá zářivá Láska údivem mne plní,
opravdu nevím, jak žila bych bez ní!
Nutnost mne stále žene vpřed,
o Lásce Tvé svým žitím chci vyprávět.

Tys Stvořitel můj a já Tvé vynalézavosti jsem stvoření,
Tys Věčnost má, která mne k své podobě promění.

Již dávno před mým zrozením
naděje i pro mne kvésti se rozhodla.
Naděje plná jistoty, pro niž bych se zrodila.
Ta naděje pro všechny tak vítěznou se stala,
když před stvořením světa svých ctností rozhodla se vzdát.
Pro věčné žití každého z nás se obětovala,
by žádný z nás v smrtelnou beznaděj nemusel upadat.
A tak s květem jistoty já běžím jasnému kraji vstříc.
Co může být víc, když opět hodnotu získala jsem zcela?
Vždyť Ježíš je cena štěstí,
pro Něj má cenu žít,
pro tu vítěznou naději, již vyvýšit bych chtěla.

Dokud žíti smím,
mé věčné Rozednění,
vždy budu vyprávět o Tvém navštívení.
Svět kdyby jen Tvou Lásku nezměrné hloubky znal,
každý z lidí by Tobě věčný prostor dal.
Lidská láska dokonalost nezná,
jen Tys hřejivostí, Tys Láska bezmezná!
Mé křivdy nepočítáš,
od nich se odvracíš,
ve skutek zářivý Lásku Svou uvádíš.
Tys Světlem mým,
duše rozjasněním,
Tys síla má tvořivá,
radost nepomíjivá.

Jak je vzdálen od východu západ, mou nevěrnost jsi vzdálil,
a proto má duše procitla v den Tvého navštívení.
Dokud žíti smím,
budu života písní svědčit o Tobě,
jak vše jsi krásně stvořil,
ať svět, jemuž není co závidět,
pozná, proč jen v Tobě mám zalíbení?

On vidí mne čistou,
jak záři sluneční,
vidí mě úchvatnou,
jak nebeská znamení,
já nedovedu říct,
čím je pro mne vším,
v mém srdci píseň zní,
vždy, když Jej nacházím!

Už nastal vzácný čas prozpěvování
a naší krajinou
hlas hrdličky se vznáší,
než s vánkem přijde den
a rozprchnou se stíny,
já žádám - „tak se vrať!”,
v mém srdci prosba zní!

Pokračování básničky

Již 22 let žiji s očima beze svitu
a je to pro mne výhra, spíše nežli zvyk.
Zčásti je má slepota vchodem do úkrytu,
a proto vidím vnitřním zrakem
a to není trik.

Ve svých mnohých snech však jako bych viděla tento svět,
a vím, že nejsou to jen nedosvitky, či nedosvitné zdání.
Pro živé barvy, jež vidím, není možné vypovědět,
jak reálným způsobem mně splnilo se přání.
Jednou jsem měla třikrát tentýž sen,
v němž viděla jsem dětské duše mnohých teď už dospělých, známých i nepoznaných,
a oni vězeli v nemocnici pro srdce zraněná.
V tom snu mi Bůh ukázal jejich beznaděj ve dnech úzkostných,
a já hned cítila, k čemu jsem pověřená.
Za dva dny jsem šla do křesťanského sboru,
kde jedna Boží služebnice, byť neznala můj sen,
řekla mi, že zahradou mnohým je mé srdce,
a že dlaněmi srdce určena k sobě mnohé přivinout jsem.
A to je víc než jen nedosvitné zdání! Toť Naděje vítězná!
Proto v Boží řeč věřit chci bez ustání!