Básničky o lidech a vztazích

Některé večery
mají do krásy daleko,
člověk pak přemýšlí
a je z toho naměkko.
Nejsou moc příjemné
půlnoční lekce,
že někdo nevidí,
co vidět nechce.
Ale pak pochopí,
jak málo Tě znal,
já za sebe tvrdím,
jsem zas o krok dál...

S pocitem života
plného krachu,
mé čisté svědomí
vzdoruje strachu.
Je to boj nerovný,
jak kladivo s peřím,
i když se bojím,
přesto Ti věřím.

Pod zavřenými víčky
sním o cestě hříšné,
takové, co rozum zamítá přísně.
Jít tou cestou ve dvou,
je mým zbožným přáním,
co to je však za stezku,
záměrně Ti tajím.
Tvým úkolem je dostat touhu ven,
ať realita pozná, co dokáže sen.

Kdykoliv jde o koryta,
řešení se najdou hbitá.

Pod velkým kloboukem schovaná hrdlička
a v pravé ruce kouzelná hůlčička.
Opraný frak a na něm pár záplat,
botky, jenž podpadky zkoušejí klapat.

Starému pánovi očíčka září,
výrazné rysy panují tváři.
Hrbatá postava schoulená v příšeří,
že zázraky dovede, nikdo už nevěří.

Náhle však vysloví pár kouzelných formulí
a napjaté publikum své bulvy vykulí.
Všude je dým a podivný klid,
jen on dobře ví, co bude se dít.

Nastává ticho, co bude teď?
Je vidět pódium a bílá zeď...
Kde je však on, ten tajemný mág?
Opravdu zmizel, už je to tak...

S diváky cloumají pocity smíšené,
páni jsou naštvaní a dámy zděšené.
Všichni teď narychlo z divadla mizí,
dveře jim otvírá panáček cizí.

Nikdo si nevšímá, že je to on,
ten, co tu způsobil takový shon.
Trvá jen chviličku a zavírá s díkem,
kdo z nás by nechtěl být též kouzelníkem?

Que pasa? No k obědu dvě masa,
jedna klobása a jedna pivní basa...
No není to krása, srdce nad tím jásá,
jak lahodná může býti spása...
První třída, super, no prostě klasa,
jak žaludek náš hlásá,
když chutě chytnou ho do lasa...
A i když nám to tělo drásá...
tak pokračuje tato trasa...
Proč? No protože jsme lidská rasa ;)

Nenávidím, protože jsou jiné.
Nenávidím, protože jsou svině.
Nenávidím, protože znají má tajemství.
Nenávidím, protože předstíraly přátelství.
Nenávidím, protože žárlí na mou odvahu.
Nenávidím, protože plivou na mou povahu.
Nenávidím, protože se skrývají za masky svých přetvářek.
Nenávidím, protože si v sobě neumí udělat pořádek.
Nenávidím, protože se lísají.
Nenávidím, protože mé srdce pak udají.
Nenávidím sebe, protože jsem byla slepá,
a proto teď mé srdce pomalu prchá...

Ve světě lidí, co pořád někde spěchají,
ztrácím se někde v davu,
že každý hraje za sebe - se ani netají,
nikdo neláme si s tím hlavu.

Po krách z omylů nevědomky kráčí,
a pořád v něco doufají,
tekuté perly jim obličej zmáčí,
jsou ve všem první - přesto spěchají.

Snažím se si ukrýt zbytky tepla v srdci
pro někoho, kdo bude za to stát,
v dálce se ztrácí siluety noci,
snad přijde v lásce slunovrat.

Naděje je vydaná napospas lhostejnosti,
láska a upřímnost už není „in”,
důvěra oplácí se pouze nevěrností,
vyprchaná lidskost ztrácí se do dějin.

I slůvka „děkuji” a „promiň” občas marně hledám,
já na zázraky nevěřím - já na ně spoléhám...

To je hustý!
Chci mít tetování!
Na zadku delfína,
na ruce růži.
Možná také henou
pomalovat chci kůži.
Jestli to dovolíš,
na to se neptám...
Je to má kůže,
i když ji leptám.
Na jazyk piercing,
na ucho piercing,
na pupík piercing
- já chci být in!
Že trochu to bolí?
To dobře vím.

Když jsem šel z hub,
ztratil jsem zub,
našla ho Johana
s dlouhejma nohama.
Já na ni dup
- dej sem ten zub,
nebo Ti z drdolu
vytrhnu chlup.