Básničky o lásce

Když jsou červánky nad krajinou,
nemyslím já na jinou,
než na mou lásku milovanou,
s ní jdou hned problémy stranou,
je to moc krásné někoho mít
a svou malou pohádku spolu si žít.

V kavárně seděla...
Spatřil jsem anděla...
Oči - perly noci...
Rty políbit tak moci,
rudé jako růže,
sametová kůže...
Tvářila se tak nevinně,
má noční bohyně.

Ona miluje jeho, on ji,
spolu se cítí jak v ráji.
Píší překrásný sen
sobě po boku každý den.

Tak už dost, nejdražší lásko, takhle to dál nejde,
mysleli jsme, že to zvládnem a naše bolest přejde.
Že budem silní, že zvládnem to s rodinou,
ale tebe to táhne za mnou a mě zas za Tebou.

Chceme se milovat, divoce i něžně,
ale nechcem ublížit, ty muži a já své ženě.
Cítíme to oba, ten chtíč v nás obou buší,
tak zavíráme oči, zacpáváme si uši.

Jak gejzíry lávy, co ze sopky se syčením vylétly,
našli jsme se po letech a naše osudy se propletly.
Že tě vroucně miluji, tím jsem si už jistý,
nejsou to jen prázdná slova a popsané listy.

Pokračování básničky

Láska na první pohled je tak krásná...
proč jen je obvykle jednostranná...
a tak nezbývá než věřit...
že jednou potkáš toho pravého
a i ty pro něj budeš ta pravá...

Láska je bolest, láska je snění,
je krásná jak andělské pohlazení.
Je to radost, starosti i žal,
je to cit, co lidem bůh dal.
Je jako růže, trny a květy,
jsou to dva roztodivné světy.
Dokáže milovat, dokáže zabít,
umí ty nejhezčí city zranit.
Život bez ní byl by hřích,
je jako jízda na saních.
Ten, kdo bez ní život žije,
je jak vinař, co vodu pije.

Láska je důvod, proč tu být,
s láskou by měl každý žít,
svět se hned hezčí zdá,
když jeden druhého má...

Když je tvé srdce zmatené
a vzduch tak krásně voní,
pak láska to nejspíš je,
třeba ta o mně a o ní.

Čas utíká, čas se nezastaví,
je jak dům, co bez rukou se nepostaví.
Už nejsme ty děti, co jen pro radost žily,
je nám pár let navíc, i vrásky přibyly.
Mně zhrubl hlas a narostly vousy,
tys vyrostla do světské krásy.
Chtěli jsme společně životem plout,
ale osud nám přichystal jinačí pouť.
Ten osud nás rozdělil, teď naše duše spojuje
a každý z nás svůj vnitřní souboj bojuje.

Jen tobě vděčím za to, co ze mě pryští a stříká,
to ty jsi objevila mou uzavřenou duši básníka.
Tolik básní jsem nenapsal za celý život svůj,
ty patříš, lásko, ke mně a já jsem zase celý tvůj.

Slož básničku spousta písmen, pomazli se se slůvky,
tak jak děti ve škole zkouší svoje první malůvky.
Jsou jak jarní louka, co rozzáří se stovkou barevných květů,
a já píšu zase jednu ukončenou větu.

Má nejdražší konvalinko, přelíbezný kvítku,
stále se snažím svázat tu přetrženou nitku.
Chci se s Tebou procházet parkem stromovým,
chci Ti šeptat sladká slůvka hlasem medovým.

Pokračování básničky