Verše

Byl večer a na obloze svítily hvězdy,
a díval jsem se do tvých očí jako tehdy,
a zase jsem v nich viděl oči šelmy, které mě okouzlily.
Tvůj pohled byl jako tygr, který se chystá na lov,
ale i pohled kočky, která si hraje s myší,
a která jenom slyší, jak jí říkám, že jí to dneska sluší.
Ale říkám jí to očima a při tom krásný večer začíná,
jsi ta, která vypadá jako anděl, ale v duši je ďábel!
Sníme spolu o ráji, který je v pralese,
a který velkou lásku s náma unese!
Kokosové palmy spí a dva zamilovaní jenom sní.
Průzračná voda stéká po těle,
kapičky lechtají a jen tak toho nenechají.
Měsíc s hvězdami se pyšní svou krásou
a květiny se po vodě nesou,
svíčky kolem svítí,
a jde slyšet jenom padající listí.
Mám tě moc rád,
a dokázal bych si s tebou celou noc povídat,
dívat se ti do tvých krásných očí,
ale my spolu nemůžeme být,
protože tvé srdce nedovolí ublížit člověku,
který je pro tebe vším,
a proto si o našem ráji můžeme nechat jenom zdát,
a tak by to mělo asi zůstat,
i když mi to rve srdce,
a to šílené pokušení se nemělo nikdy stát,
ale stalo se a já teď nevím, co s tím,
protože vždy, když tě uvidím,
nejradši bych tě unesl,
a do ráje bych tě odnesl,
a strávil bych tam s tebou celý svůj život.
Ale musíme jít každý svou cestou
a já už svou cestu našel a ta cesta je samota,
která se mnou půjde až do konce života!

Dokud ti otec hladí vlas
a matka líbá líce,
toť nejkrásnější čas,
jenž nevrátí se více.

Život časem člověka mění...

Táto, táto, táto můj,
víra se lehce ztrácí.

A NĚKDY se už nevrátí.

Prosím už to nepodceňuj,
nemyslím to v legraci.

Víra jak papír je křehká,
zmuchlat jej jde zlehka,
ale vrátit jej zpátky, narovnat?

Jde to? Zkus to s novým archem porovnat.

Zůstaly šrámy, sem tam i trhlina.

Vezmi knihu a papír do ní vlož,
tou knihou třeba stůl podlož,
papír zas bude jak nový arch,
jen delší dobu to trvá,
knihu pokryje třeba i prach,
tak i víra v člověka se chová.

Táto, táto, táto můj,
já budu za Tebe bojovat stůj co stůj,
zkusíme zas spolu
vytáhnout knihu zpod stolu,
dřív než pokryje ji prach
a v našem vztahu by zůstalo jen slovo...
slovo KRACH.

Chci získat víru zpátky v Tebe,
aby byla čistá jak letní nebe.

Vždyť jsi můj táta, táta jediný,
s mým princem máte stejně jmeniny,
jediní dva muži, co v srdci mám,
takové už nikdy nikde nepoznám.

Táto, táto, táto můj,
ten boj pro nás dva vybojuj.
A hlavně...
hlavně se mi opatruj!

V deset třicet devět
sedl si na mě medvěd.
A v jedenáct deset
zase ze mě sesed.

Zašel ráno k doktorovi,
že má asi něco s hlavou,
ten ho vrátil ke katovi,
ať ho hlídá před popravou.

Kdo víno má a nepije,
kdo hrozny má a nejí je,
kdo ženu má a nelíbá,
kdo zábavě se vyhýbá,
na toho vemte bič a hůl,
to není člověk, to je vůl!

Pokud chceš kvalitní stan,
kup ten značky TALIBAN!

Na tom našem slavném parníku
bylo nás tam sedm lodníků,
lodníci se jinak neperou,
nežli s kudlou nebo sekerou.

První dostal ránu do pupku,
druhý lovil kudlu v žaludku,
třetímu šly zuby na vandr,
čtvrtý přerazil se o klandr,
pátému se stala nehoda,
spadl do lodního záchoda,
šestý dostal ránu přes hubu,
až přeletěl celou palubu.

Když jsme proplouvali kanálem,
dostali jsme přes hlavu banánem,
z naší lodi zbyl jen ohořelý trám,
na trámu se houpal kapitán,
kapitána spolkla rybička,
a tím končí naše básnička!

Kouleli se, kouleli,
depešáci z vršku,
narazili na metal,
rozbili si držku.

Všechno je málo,
i kdybys osedlal nejrychlejšího z koní
a tisíci jazyky MILUJI TĚ uměl říct!
I když ono stačí
oči otevřít
a v těch druhých umět číst!