Verše

Je prý v celostátním zájmu,
neustále zvedat ceny nájmu.
Zvedá se i cena mlíka,
vody, plynu, elektrika.
Jenom ten můj nezbeda
se nezvedá a nezvedá.

Vítr nese pírko ptačí,
za ním běží kočička,
cyklista se vyhnout snaží,
v trní nechal očička.

Seděl z rána důchodce,
na lavičce v parku,
upálil ho vagabund
jak Johanku z Arku.

Láska není laskavá
ke všem,
mně třeba přináší
časté kroupy
s deštěm.
Hrává si se mnou
na slepou bábu.
- „Šachová dáma”,
vždy zmizí mi
v davu.

Opřena o lampu
tiše tu rozjímám,
o lásce, která je
prý krásná a bláznivá.

Stojím na nároží,
tma se mě dotýká,
celá rozechvělá,
snad proud mnou
protýká.

- Kdy najdu lásku,
sebe se ptám,
ač léta běží,
já ji neznám.

Proč mám srdce kamenný,
chladný, jak dláždění,
když lásku prostírá,
ten koho nevnímám?

Proč mám srdce ohnivý,
pohled, tak vášnivý,
když on mě nevnímá,
hned hořím, hned zhasínám?

- To není láska,
je to jen klam,
vždyť druhý den nevím,
že byl, jen se zdál.

Jen tři slůvka v srdci měj,
miluj, čekej, odpouštěj...

Jeden zajatec z lágru
měl na nohách sádru,
a že s ní dupal jako slon,
rozezněl brzy poplašný zvon,
ten bláhový rádobyutečenec z lágru.

Chybí mi tvůj pohled,
kde jsi, kde se schováváš?
Tvůj obličej není na dohled,
proč na dobrou noc mi pusu nedáváš?

Tvůj dotyk rozlévá horkost v mém těle,
jen tak vydržím dlouho bděle a bděle.
Chybí mi tvé oči, nos i vlasy,
už ani nevím, jak společně zněly naše hlasy.

Byli jsme jako jedna duše a jedno tělo,
nikdy se mi vedle tebe usnout nechtělo.
Přišla bych o čas strávený s tebou,
bosé nohy mě z chladu tvé duše zebou.

Teď pozoruji hodiny modré nebe,
asi zamilovala jsem se do tebe.

Jednou v městě Náchodě,
lezl brouček v záchodě.
Babička ho spláchla,
tři roky pak páchla.

Chytila jsem na pasece klíště.
Motýlka? Toho chytím snad příště...