Verše

Povoz mě, má milá, trošičku
na invalidním vozíčku.
Nechť pokochám se skleněným okem,
jak bílé mušky letí nad potokem.

Pohlaď mě kopýtkem po hlavě,
polib mi lýtko hnisavé,
vždyť láska, to je cit mocný,
nevadí, že jsme malomocní!

Chci Tě, lásko, u sebe mít celý den,
ale je to jen můj sen.
Jsi jenom můj, já zase Tvá,
snad nás nikdy nepotká doba zlá.

Láska, štěstí, pohlazení - to všechno teď mám,
avšak náhlého zvratu se obávám.
Cítím k Tobě víc než Ty ke mně,
zdali to tak opravdu je, to není úplně zřejmé.

Jsem s Tebou moc šťastná, Romane,
a snad to tak i zůstane...

Je to krásné s Tebou být,
milovat se, smát se a snít.
Chtěla bych na chvíli zastavit čas,
a po ránu slýchávat Tvůj hlas.

Znamenáš pro mě víc, než si myslíš,
tohle však z mých úst nikdy neuslyšíš.
Miluju Tě, lásko!

Tvoje Manka.

Stal jsem se tlejícím listím pod stromy,
zoufalstvím bloudění někam pryč od lidí,
a starostlivý vítr zahlazuje moje stopy,
vyrytou brázdu tu, jak na vodě za lodí.

Seřadili se v přísně strnulém postoji,
neteční svědci fatálního mého případu,
s napjatou kůrou, co by šedivými závoji,
funebráci buky, při smutečním obřadu.

Podzim utopil léto v moři žluté barvy,
letos, tak jako loni a v minulém století,
žlučovitý pozdrav přicházející zimy,
symbol bezvýchodnosti všeho snažení.

Ta zhoubná sebezničující vášeň přírody,
a naše nicotné soukromé všední starosti,
ve smutné panychidě zmaru rozlady,
jsou protikladem nekonečné marnosti.

Stejně jako ty v suchém listí stopy lítosti,
budou rychle zapomenuty lidské osudy,
a hořké vědomí bezmoci proti věčnosti,
každou rozdrásá duši citlivou na kusy.

Na svatého Valentýna
miluje každá kůže líná.
Moje dobrá rada:
Měj mě taky ráda!

Opět je tu ten podivný pátek, co hned tak neskončí,
pro ty oběti přeludu, jež v kancelářích živoří.
Nudné město vtáhlo důvěřivé duše do své pasti,
archivy hromadí pestrou veteš jejich všedních strastí.
Hanebný podvod, že peníze jsou jakási výhoda,
místo lásky nabízí cetky konzumního života.

Fádní je pohled z okna ke staré železniční trati,
kde zeleň bezbarvá za kýč falešných iluzí platí.
Šedivé kouřmo obzoru přináší mrazivé pnutí,
do dálky směřuje alej strnulých stromů bez hnutí.
Větve s listy sinalými se v dusnu ani nechvějí,
bezděky vzniká pocit, že je konec marných nadějí.

Pichlavé Slunce protuberance vzteku z dálky metá,
z krajiny mučené jasem zmizela veškerá něha.
Paprsky se přes zvětralý beton nebe prodírají,
ve stínech letního slunovratu bídně skomírají.
Vánek nemůže balvany vzduchu udržet nahoře,
povětří chroptí na zemi jako v plynové komoře.

Keře černého bezu v rezavém a rozpadlém plotu,
pochybný symbol přírody zchvácené uprostřed koptu.
Holé odrané šlahouny se na všechny strany tyčí,
těžký pocit zmaru očekávání veškeré ničí.
Ztrápené větve snad jenom plaché ptáky zajímají,
myšlenky při pohledu na ně prázdnotou dojímají.

Podivný pátek a smutný průzor slepým oknem ven,
v ulici s kostrami pod rentgenem června skomírá den.
Dojem, jakože cosi překrásné se navždy zavírá,
týranou duši zjihlou arogancí hrubou rozdírá.
Beznaděj s bolestí krutou nemocné srdce zaplaví,
pravda jediná je, že vše je prach a v prach se obrátí.

V létě drzí komáři,
koušou, bzučí, sají,
vrtají jak naftaři,
než se krve nalokají.

Když jsem ráno vstal,
zrovna mě hmyz sál,
dřív než půjdu na šichtu,
stříknu mu sprej do ksichtu.

Moucha kouká na pavouka,
jak spřádá pavučinu.
Vletět chce do ní,
okusit adrenalin,
je odhodlaná k činu.

Temné obrysy oblaků a mokrý sníh,
na torza bledých útesů čas pozbyl vliv,
cicváry mrazu sluj hladově polyká,
a Punkva zpěněná se vztekem zajíká.
Čarovné kapradě šplhají nahoru,
s dojemným úsilím hledají oporu,
kořeny zkroucené, zakleté v kameni,
spoutané bezmocí po dlouhá staletí.
Pahýly nešťastné, snad jako ti lidé,
co zábradlí svírají, myšlenky tklivé,
v křeči tam na můstku zoufalé bytosti,
nelze jim v srdci snášet světa krutosti.
Marný je život, jemuž ukradli touhy,
sny, naděje či víra? Prý balast pouhý.
Není čas na lásku, nikomu nechybí,
nikdo nic neslyší, žádný ji nevidí.
Na dně se zdržují přízračné postavy,
anebo snad úzkostné noční představy?
Stíny, které pohár neštěstí dopily,
všechny je iluze zmařené zabily.
Chtěly by varovat, zde na dně je slota,
jen nevlídná, zelená, plesnivá hmota,
jezera bezedná, jak nádoby téru,
tupí mloci bez hnutí číhají v šeru.
Snad všude ležela ta rozbitá těla,
skála se vždycky zimničně chvěla,
maso, urvané údy a kapky krve,
a bezbřehá beznaděj, jako už prve.
K našemu životu je vzpomínky pojí,
přestože tak zvláštní je, svět za to stojí,
neživí v propasti dávají znamení,
žádný je neslyší, nikdo nic nevidí.
Kde vzít tu sílu odhodlat se k návratu?
Člověk dál nemůže, již našel jistotu,
samovrahů balvan drtí tělu duši,
hluboký stín halí prázdné skelné oči.

Vidlema ho bodl z boku,
načež začal skučet,
dostal za to deset roků,
v base bude bručet.